Kdy vlastně?
Ti, kteří to vidí po křesťansku, mají vlastně problém "vyřešen", protože budou pouze pasivně trpět a všechna rozhodování o podobě svého konce odevzdat do rukou pánubohu nebo spíš paternalizujícím etikům typu Marka Orko Váchy, příbuzným a lékařům.
Když my ostatní začneme z jakéhokoliv důvodu přemýšlet o smrti, dostaneme se patrně k teorii welfarismu a k určování osobní hranice, kde ještě stojí za to žít a kde už je bod, za kterým podle vás nemá smysl pokračovat (v článku označen jako bod C). Nemusíme nutně akutně přemýšlet o sebevraždě, ale vzpomeneme si na scény z amerických filmů s dokumenty Do Not Resuscitate. Velmi brzy zjistíme, že i v českém právním systému existuje institut Dříve vysloveného přání (DVP).
A tehdy narazíme na dva zcela praktické problémy, které v DVP musíte vymezit:
- co je bod, za kterým pro vás nemá smysl pokračovat,
- jak to ukončit
Dovolím si předestřít svůj způsob řešení, se kterým nemusíte souhlasit.
Kde se to láme?
Představte si situaci, kdy ležíte v nemocnici v bezvědomí. Už nejde o akutní situaci, ve které vás záchranáři ze zákona musí resuscitovat do roztrhání těla, teď je čas přemýšlet.
Nikdo doopravdy neví, jaké byly vaše tajné sny a touhy, zato ale potřebují vodítko, jestli odpojovat. Většina příbuzných od toho dává ruce pryč, protože to je věc, kterou nikdo nechce rozhodnout. Potřebujete proto vytvořit jednoznačnou, dobře testovatelnou definici dobrého života, která půjde změřit nejlépe krejčovským metrem.
Zdraví: řidičák nebo smrt
Víte, že se nebudete chtít probrat na hadičkách, ale co když se proberete slepí? No, to asi taky ne. Tak připíšete slepotu. Ale co když se probudíte ochrnutí? Připíšete ochrnutí. Pak hluchotu. Pak vás ještě napadne, že nechcete skončit jako po lobotomii. Pokud nejste lékař nebo hypochondr, tím vám nejspíš dojde fantazie. Co je vlastně dobré zdraví? Začnete listovat zdravotnickými weby a za chvíli vyjde nesourodý, náhodný seznam, kterým se moc nikdo nebude chtít zabývat. A stejně nebudete vědět, na co všechno jste zapomněli.
Potřebujete pro doktory jasnou a jednoduchou, přitom ale právně dostatečně komplexní definici.
Protože je moje filosofie bodu C kvalitně nebo vůbec, nikoliv však kompromis, nakonec jsem stanovila jednoduchou a poměrně vysokou hranici:
Pokud existuje i jen mizivá (číselně 5%) šance, že bych po probrání nemohla bez omezení řídit, pak děkuji, nemám zájem o další život (o tom jindy).
Byrokracie je aspoň jednou k něčemu dobrá: existuje Příloha 3 Vyhlášky č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, která je napsána jazykem lékařů i právníků a podle které je spousta českých lékařů povinna posuzovat odebrání řidičáků. Takže nejde o nějaký ad hoc seznam, který bude dotyčný doktor číst poprvé a naposledy v životě, přitom je dostatečně komplexní.
Pro vás tam může být navíc třeba mistrovská hra a jazzová improvizace na klavír (všechny prsty, hluchota, duševní úpadek).
Pokud vám to připadá jako strašně vysoká laťka, běžte se, stejně jako já, podívat do nejbližší Léčebny dlouhodobě nemocných nebo do hospicu, najděte si živé mrtvoly například s rozjetými klostridiemi, které nedostávají ani pořádnou paliativní léčbu, jenom tam zcela bezmocně čekají na smrt a pohovořte s nimi.
Peníze: to moc nepůjde
Ačkoliv by mi přišlo naprosto soudné dát si podmínku, že probrání by mělo být funkcí majetku a rodinného vztahu, ale tuhle podmínku nelze testovat, protože finančák nebo notář takové služby nemocnicím neposkytuje.
